Dědečku, Rusové přijeli, aby vzali všem hlasy? Co s těmi všemi hlasy dělají? Proč jsi je nechal, aby ti vzali hlas?…
Atík Rahímí, Země a Popel, s.42
Atík Rahímí (عتيق رحيمي, v anglickém přepisu jako Atiq Rahimi) je spisovatel a dokumentarista pocházející z afghánského hlavního města Kábulu. V době sovětské invaze opustil Afghánistán a požádal o azyl ve Francii, kde řadu let žil. V roce 2000 vydává svou nejúspěšnější knihu Země a popel, podle které později natáčí film, jež získává ocenění na filmovém festivalu v Cannes. Rahímí se v roce 2002 vrací z exilu zpět do Afghánistánu, kde mimo jiné zakládá největší mediální skupinu vlastnící televizní stanice i různé magazíny. Nadále pokračuje v psaní knih a je autorem celkem šesti knih, z čehož dvě byly přeloženy do českého jazyka.
Země a popel
Spát jako novorozenec, bez obrazů, bez vzpomínek, bez snů. Jako novorozenec, začít život zase od začátku… Chtěl bys žít znovu, třeba jen jediný den, jedinou hodinu, jedinou minutu, jedinou vteřinu.
(s.21)
Kniha Země a popel (خاکستر و خاک , Chákestar-o-Chák) vyšla poprvé v roce 2000 a ihned se stala úspěšnou. Do českého jazyka byla přeložena o dva roky později v překladu Anny a Erika Lukavských v nakladatelství Mladá Fronta. Příběh vypráví putování starce Dastgíra s jeho vnukem Jásínem do dolu za synem Murádem. Dastgír mu jde oznámit o tragédii, která postihla jeho vesnici – sovětská vojska ji zničila a při tomto útoku zahynula celá rodina, včetně Murádovi manželky.
„Proč ji napadli?“
s.34
„Víš dobře, příteli, že když se v této zemi ptáš proč, je nejprve třeba začít tím, že přiměješ mluvit mrtvé v hrobech…“
Ve své knize Rahímí zachycuje hluboký smutek člověka, který přežil neštěstí, které by si raději přál nepřežít. Bojuje s démony a smutkem, na který ještě ani nenapadal prach a musí jej sdělit svému synovi a zabodnout tak tu otrávenou dýku i do jeho těla. Dastgír nejednou polemizuje s Bohem, proč dopustil takové události a proč jej ušetřil.
Bomba byla velmi silná. Všechny umlčela. Tanky vzaly lidem hlasy a zase odjely. Dokonce odnesly i dědečkův hlas. Dědeček už nemůže mluvit, už mě nemůže hubovat,…
s.37
Kniha je též protkána odkazy na tradiční literaturu, která je stále mezi lidmi živá a její příběhy jsou dále čteny novými a novými generacemi. Řeč je samozřejmě o příbězích slavného Šáhnáme básníka Ferdousího.
„Ctihodný otče, v této době jsou mrtví šťastnější než živí. Co se dá dělat! Doba je zlá. Lidé ztratili veškerou důstojnost. Jejich vírou je moc, místo aby byla jejich mocí víra. Člověk už není hoden svého jména, už neexistují slušní lidé. Kdo si ještě vzpomene na Rostama?“
s.42
Kniha dále pokračuje cestou Dastgíra do dolu a končí poměrně otevřeně. Lze v ní cítit autorovu zkušenost s ruskou okupací, před níž utekl do Pákistánu a později do Francie. Knihu, jak již bylo zmíněno dříve, je možné vidět i ve zdařilém filmovém provedení.
Tisíc domů snu a hrůzy
„Co kreslíš?“ „Nočního motýla.“ „Kde je?“ „Není vidět, protože je noc.„
s.80
Druhou knihou, která vyšla v překladu je kniha Tisíc domů snu a hrůzy. Kniha vyšla tentokrát v nakladatelství Fra, opět v překladu dua Anny a Erika Lukavských. Rahímí se opět vrací do 80. let, stejně jako v knize předchozí. Oproti Zemi a popelu je příběh daleko více symboličtější a čtenáře ze začátku nechává v jistém zmatení, kdy si není jistý, co se skutečně děje a co je součástí snu, respektive noční můry.
„Mami, otec se vyléčil, usmál se!“ “ Už jsem ti řekla, aby ses vrátil! Jdi si lehnout!“ Dítě mě přichází políbit na čelo; jeho oči jsou plné něhy. Běží k chodbě a k matčině hlasu. Co se to stalo? Co je to za nedorozumění? Proč tahle noc nemá konce? Co to bylo za vojáky a proč ten výslech? Jak to, že mě dovedli sem, k téhle ženě a k tomuhle dítěti? Proč mi říkají bratře a otče?
s.39-40
Farhád, hlavní hrdina tohoto příběhu, postupně zjišťuje, co se událo a je přinucen vydat se na cestu do emigrace do Pákistánu. Je až pozoruhodné, jak se nechává unášet příběhem – je skoro jako lístek na vodě a ačkoliv by se chtěl vzepřít útěku z Kábulu, nenachází vůli ani odhodlání a pouze poslouchá rozhodnutí druhých. Vzplane touhou po ženě, u které se ocitne.
„Opřu se o rám dveří. Mám dojem, že v tomto domě bydlím už léta, že znám Mahnáz už léta. Mám dojem, že už to je několik let, co mi Jahjá říká otče, několik let, co moje matka odešla, několik let, co chci odejít a neodcházím. Několik let, co se ptám Mahnáz: „Proč neodejdete se mnou?“
s.100
Závěr knihy je opět velmi symbolický, náboženský a jeho konec… inu, ten se přeci neprozrazuje.
Díla afghánsko-francouzského spisovatele jsou plna bolesti a hrůz, které přináší válka a opresivní ideologie a režimy. Autor do knih vkládá zkušenosti z vlastního úprku do Pákistánu a příběhy lidé, které poznal. Ač se jedná o doby minulé, knihy jsou stále velmi aktuální. Politické situace a ideologie se mění a vyvíjí, avšak příběhy obyčejných lidí, kteří prchají před útlakem se bohužel v obdobných rysech stále opakují.
Zdroje:
knihy Atíka Rahímího Země a popel, Tisíc domů snu a hrůzy. https://www.literaturhauseuropa.eu/, thelondonmagazine.org, wikipedia.org
Poutník po Východě 